Mgr. et Bc. Radek Němec

Vnímáme jako jedno z nejaktuálnějších témat dnešní doby rostoucí souvislost mezi duševní nepohodou dospívajících a užíváním psychomodulačních látek. Ve veřejné debatě se tak často mluví například o kratomu, elektronických cigaretách, vapování, THC a spousty dalších nových produktech. A to vše je samozřejmě důležité, ale pokud zůstaneme jen u látek, míjíme podstatu problému.

Mladí lidé totiž velmi často nereagují jen na látku samotnou. Reagují na prostředí, ve kterém vyrůstají a právě tady je potřeba říct něco nepříjemného nahlas, nebo možná pro někoho nepříjemného, dítě často nenese jen svůj vlastní problém, je často nositelem atmosféry celé rodiny.

A tak na semináři 4. března 2026 věnovaném psychomodulačním látkám zaznívalo, že ochrana mladých lidí nemůže stát jen na zákazech, panice nebo moralizování. Výsledkem tak je, že potřebujeme kvalitní prevenci, dostupnou odbornou pomoc, lepší informovanost rodičů a škol a realistický přístup k tomu, jak dnešní dospívající skutečně žijí. Opakovaně bylo na semináři zdůrazněno, že zastrašovací kampaně a jednorázové přednášky mají malý efekt, byť se na nich mohou objevit bývalí uživatelé, kteří nyní abstinují, kteří svými poutavými příběhy dokážou zaujmout. Přesto se stále ukazuje, že smysl mají dlouhodobé a ověřené programy, které odpovídají realitě života dětí a dospívajících.

Z pohledu psychoterapie je ale nutné jít často ještě hlouběji. Náš terapeut Radek Němec na semináři upozornil, že problém se často netýká jen samotného dítěte nebo dospívajícího, ale celého rodinného systému. A právě tady bývá jádro potíží. Dítě totiž velmi často zrcadlí napětí, chaos, nevyřčené konflikty, to o čem se často v rodinách mlčí, emoční nedostupnost nebo nezdravé způsoby regulace, které doma dlouhodobě zažívá.

Jinými slovy můžeme říct, že děti se neučí jen z toho, co jim říkáme. Učí se hlavně nápodobou a sledují, jak dospělí zacházejí se stresem, frustrací, samotou, hněvem nebo únavou. Vidí, jestli se doma mluví, nebo mlčí. Jestli se napětí řeší vztahem, nebo útěkem. Jestli rodič zvládne být přítomný, nebo se sám pravidelně ztrácí v mobilu, práci, alkoholu, lécích, jídle, nakupování nebo ve vlastním odpojení.

A tady je možná jedna z nejméně příjemných pravd současnosti, kdy některé závislosti dítěte nezačínají u dítěte, ale u dospělých, kteří si odmítají připustit vlastní návykové fungování. Nemusí jít hned o alkohol nebo jiné látky. Může to začínat zcela nevině, kdy rodiče jsou permanentně přilepeni k mobilu, emoční nepřítomností, nutkavou potřebou unikat, neschopností být ve vztahu opravdu dostupný. Dítě pak vyrůstá v prostředí, kde je útěk od nepohody běžným modelem. A později si jen hledá svůj vlastní nástroj. Jedno dítě sáhne po mobilu, jiné po vapu, další po kratomu, sebepoškozování nebo po kombinaci všeho.

V rodinné terapii se proto často ukáže něco, co rodiče slyší velmi neradi, a to že problémové dítě je někdy nejviditelnějším symptomem rodiny, ne jejím jediným nositelem obtíží. Když se pozornost začne obracet i k rodičům, jejich vztahu, hranicím, komunikaci nebo každodenním návykům, bývá to vskutku nepříjemné. Je tak často snazší ukázat na dítě a říct, že ono nezvládá emoce, autoritu nebo látky. Mnohem těžší je položit si otázku, co přesně dítě doma roky pozoruje a co z toho si odnáší jako normu.

To samozřejmě neznamená rodiče obviňovat. Znamená to přestat předstírat, že dítě vyrůstá ve vzduchoprázdnu. Pokud chceme mladým lidem opravdu pomoci, nestačí regulovat trh s psychomodulačními látkami ani zlepšovat školní prevenci. Musíme být ochotni dívat se i tam, kam se společnosti dívá nejméně ráda, a to do již zmíněných rodin, do jejich každodenního fungování, do jejich ticha, přetížení, odpojení a nenápadných patologií, které se tváří jako běžný život.

Proto považujeme i za klíčové, aby debata o psychomodulačních látkách nebyla zúžena jen na samotné produkty a jejich regulaci. Stejně důležitá je práce s rodinným systémem, včasná prevence, podpora škol, informovanost rodičů a dostupnost psychoterapeutické i adiktologické péče, která dokáže chápat dítě v kontextu vztahů, ve kterých žije.

Ze semináře zároveň vyplynulo několik základních doporučení pro další praxi, jako jsou například doporučení posílit ověřené programy primární prevence a jejich systematické hodnocení, zlepšit informovanost rodičů, pedagogů a dalších dospělých o nových psychoaktivních látkách, vytvořit jasnější pravidla pro školy a posílit kapacity metodiků prevence, podporovat koordinaci mezi školami, odbornými službami a samosprávami a omezovat šedou ekonomiku spolu s větší spoluprací mezi regulátory a odpovědnými prodejci.

Dnešní otázka tedy nezní jen, co mladí lidé užívají, ale také co doma denně nasávají, co se tam učí považovat za normální a jakou bolest nebo prázdnotu se pak snaží regulovat po svém. Dokud budeme chtít léčit jen dítě a ne systém, který ho formuje, budeme často jen hasit důsledky.