Terapeuti NEO Centra připravili první workshop pro odborníky v oblasti lidských zdrojů na téma vyhoření. Mezi našimi klienty se totiž téma stále častěji objevuje. Podle prvních ohlasů a zkušeností se většina firem u nás teprve snaží téma uchopit a správně se svými zaměstnanci pracovat, progresivnější pak začínají spolupracovat s odborníky. Právě specialisté v oblasti HR jsou zaměstnancům nejblíže. Jedním z nich je i digitální agentura WPJ – specialisté na oblast e-commerce, kteří se zabývají tvorbou e-shopů na vlastní platformě WPJshop. Workshopu se účastnil také Josef Špiroch, HR manažer společnosti.

„I já jsem si v minulosti formou vyhoření prošel, ten proces od prvních příznaků, kdy jsem sám na sobě vypozoroval, že se něco děje, do nějaké “akce” vedoucí k tomu, jak z toho ven, trval skoro rok. Projevů byla spousta jak v pracovním, tak posléze i v osobním životě. Dnes je tohle vše zkušenost, díky které chápu důležitost tématu. Jednu věc bych udělal jinak, a sice včas se nebát spojit s odborníkem.“

 

Vyhořením si prošel, dnes díky vlastní zkušenosti lépe rozumí jako personalista svým kolegům

Absolvoval jste workshop na téma vyhoření s našimi odborníky. Ve WPJ tedy dáváte důraz na prevenci vyhoření svých zaměstnanců a zvládání stresu vůbec, jak to u vás vnímáte?

V tuto chvíli nemohu říci, že bychom ve WPJ měli v oblasti prevence jasně nastavené procesy, ale jako firma vnímáme vyhoření jako velmi důležité téma, které není radno podceňovat ve vztahu k pracovnímu, ale i osobnímu životu každého z nás. Spojení “syndrom vyhoření” dnes používá prakticky každý, ať už oprávněně nebo ne, a právě to byl jeden z důvodů mé účasti na workshopu. Získat informace přímo od odborníků s reálnými zkušenostmi a dostat ideálně odpovědi na otázky typu: Co přesně je ten syndrom vyhoření a jak se projevuje? Jak poznat první příznaky? Jak tomu ideálně předejít? Na základě těchto informací si vše vyhodnotit a nastavit směrem do firmy další kroky.

Přímo firemní koncepci tedy ještě nemáte, ale téma vnímáte. Znamená to, že už jste patrně někdy museli přistoupit k řešení nějaké osobní situace?

Neřekl bych nutně museli, ale v několika případech jsme se tohoto tématu nebo jemu podobnému dotkli a dávalo nám smysl nabídnout možnost využití online sezení s terapeutem nebo konzultaci s odborníkem právě z NEO Centra. I díky těmto příkladům je pravděpodobné, že nějakou formu spolupráce s odborníky budeme chtít jako firma v budoucnu navázat.

Sám máte zkušenosti s HR a prací se zaměstnanci, vnímáte posun/nárůst problematiky vyhoření v čase?

Vnímám stoprocentně. Když se zamyslím a vrátím se v čase 10–15 let zpátky, tak jsem spojení “syndrom vyhoření” prakticky neznal. Dnes je nedílnou součástí slovníku většiny lidí v mém okolí, ať už ve vztahu k nim nebo směrem k jejich blízkým. Nejde jen o slovíčkaření, ale čím dál častěji se ke mně dostane informace o někom z mého okolí, kdo se potýká/potýkal s problémy vyhoření nebo k tomu má náběh. Stejně tak na druhé straně vnímám více osvěty k tomuto tématu v médiích a online prostoru, kdy na toto téma a prevenci poukazuje stále více odborníků.

Máte třeba už zkušenost s tím, kdy se vyhoření nějakého zaměstnance podepsalo přímo na týmu nebo na firmě?

Zkušenost mám a dokonce vlastní, která je z mého předchozího zaměstnání, kdy jsem právě z důvodu vyhoření vyhodnotil, že bude nejlepší skončit po zhruba osmi letech a udělat změnu. Často jsem v minulosti říkal, že si myslím, že jsem měl náběh na syndrom vyhoření (moje představa syndromu byla, že projevy musí být o dost intenzivnější), ale dnes i na základě informací z workshopu mohu říci, že jsem si nějakou formou vyhoření opravdu prošel. A jestli se to podepsalo na týmu nebo firmě? Za mě stoprocentně. Jak moc, to už by byla otázka na někoho jiného z mého tehdejšího pracovního okolí, ale za sebe mohu říci, že kromě každodenní nálady, která určitě často nebyla hodna manažera, který má vést lidi a jít příkladem, tak samozřejmě výrazně klesla efektivita, chuť do jakékoliv činnosti, kreativita, snaha pracovní věci posouvat a především dotahovat. Dále se zvýšila apatie, prokrastinace, vztahovačnost při obyčejné konstruktivní kritice v rámci pravidelných porad, nechuť s kýmkoliv komunikovat a mohl bych pokračovat dál. Proces od prvních příznaků, kdy jsem sám na sobě vypozoroval, že se něco děje, do nějaké “akce” vedoucí k tomu, jak z toho ven, trval skoro rok. Projevů byla spousta jak v pracovním, tak posléze i v osobním životě. Dnes je tohle vše jen zkušenost, díky které chápu důležitost tématu. Jednu věc bych udělal jinak, a sice včas se nebát spojit s odborníkem.

Obrací se na vás zaměstnanci sami s tím, že u sebe problém zvýšeného stresu či vyhoření pociťují, nebo to spíš poznáte sám?

Zatím ne, ale jako firma se teprve snažíme pochopit, jak celé toto téma uchopit z naší strany, takže toho prostoru tým tolik nedostal. V některých případech se k tomuto nebo podobnému tématu dostaneme na společných pohovorech. Pokud se děje opravdu něco hlubšího, tak to často jde i poznat navenek.

Je podle vás stále u nás stigmatizace tématu duševního zdraví?

Za sebe vidím určitě obrovský posun. O důvodech se dá polemizovat, ale za mě větší osvěta oboru, digitalizace / nástup online terapie. Globalizace, kdy se k nám dostává západní trend, kde nějaké formy sezení (terapie, coaching apod.) jsou součástí společnosti již dlouho, ale hlavně spousta lidí už má nějakou zkušenost buď vlastní nebo ze svého okolí. Na druhou stranu tady určité stigma stále vidím. Přijde mi, že když se o tématu s někým bavím obecně, tak každý souhlasí s tím, že je to něco naprosto normálního. Každý si občas potřebuje s někým promluvit, nasměrovat apod., takže to dnes není nic, za co by se člověk měl stydět. Když ale přijde na konkrétní osobu, která by měla touto cestou řešit vlastní duševní zdraví, tak se často zdráhá udělat ten první krok a k nějakému sezení se objednat. Přitom pokud bychom se bavili o chřipce, tak už by byl člověk dávno u doktora, aby mu napsal prášky na úlevu.

Co si díky svým zkušenostem myslíte, jsou dnešní zaměstnanci rozmazlení? Je pravda, že mladí lidé chtějí míň pracovat, nebo jen hledají větší životní rovnováhu?

Otázka za milión :), kterou jsem si sám několikrát položil. Ještě před pár lety bych odpověděl jednoznačně ano, jsou rozmazlení. Dnes už bych tak rezolutní názor neměl. Pokud se nebavíme o někom, kdo je od přírody workoholik, pro kterého je práce vším, ale bavíme se o většině, která má kromě práce i nějaký osobní život (rodina, přátele a záliby), tak z logiky věci ano, každý by chtěl pracovat méně a nemusíme se bavit jen o “mladých”. Oproti ještě nedávné době, kterou jsem já jako ročník 88 moc nezažil, máme dnes tolik možností, jak trávit volný čas (sporty, cestování, zážitky apod.), že i kdybychom měli všechen čas a neomezený kapitál, tak za život pravděpodobně nestihneme všechno, co bychom chtěli a tím spíš, pokud z toho času máme nějaký ukrojit pro naši práci. To je za mě ten hlavní důvod, který je nejvíc spojovaný s nastupující GEN Z, která chce více zažívat a objevovat. Na druhou stranu, někdo stále musí na ty naše záliby nějakou práci vyprodukovat, a to se dostáváme na hranici, která bude v každé firmě vnímána jinde a jinak. Je to pak o každém jedinci. Někdo ví, co znamená tvrdě pracovat, je schopen odvést spoustu práce za relativně méně času a ten zbývající čas věnuje osobnímu životu. Pak je to za mě v pořádku a nemůže být řeč o nějakém rozmazlení. Ale najdou se i tací, kteří třeba za život moc práce nebo tvrdší práce nezažili, mají z filmů, soc. sítí apod. zkreslenou představu o tom, co představuje pracovní standard po stránce prostředí, benefitů, ale i nasazení a výkonu.

Máte nějaké doporučení pro kolegy z oblasti práce s lidskými zdroji? Mají se problematikou zabývat nebo to nechávat na samotných zaměstnancích?

Jednoznačně ano, určitě se tím zabývat. V každé firmě to může vypadat jinak, dle velikosti firmy, daných možností, budgetu, ale určitě se všude dá něco zařadit. Nemusí to být jen o tom, že firma hradí terapeutické sezení. To je ve finále až jedno z posledních řešení. Ale mnohdy stačí být v kontaktu s lidmi, pozorovat, jak se případně mění nálada, pobavit se s nimi. Mnohdy už člověk v hlavě uvažuje o odborné pomoci, ale bojí se udělat ten poslední krok, potřebuje, aby ho někdo popostrčil. Celé to vztahujeme na prostředí ve firmě, ale nedílnou součástí prevence proti vyhoření je i mít vybalancovaný osobní život. Není to jen o zaměstnavateli, ale musím mít správné návyky i v osobním životě, abych co nejvíce eliminoval stres. A zde se bavíme o stravě, spánku, aktivitě, pohybu apod. Zejména oblast aktivit a pohybu je něco, v čem se firemními benefity snažíme náš tým podporovat.

---

Proč péče o psychickou odolnost patří do moderních firem — komentář PhDr. Kateřiny Marklové, odborné ředitelky NEO Centra

Výzkumy na téma prevence syndromu vyhoření v českých firmách odpovídají mojí klinické zkušenosti. Ve firmách je stále k psychologické pomoci přistupováno s rozpaky, když už tak je zajímá koučink zaměřený na co největší výkon. Přitom výkonnost zaměstnanců může ovlivnit prevence psychopatologických jevů ve smyslu, že spokojený a dobře ukotvený zaměstnanec podává dobrý výkon ve firmě a neodchází ke konkurenci. Pomůžu-li si sportovní terminologií, je to jako když se snažím ze svého týmu vytáhnout co nejvíce, dovést je k vítězství v zápasech, ale jejich osobní život, studium, životospráva mě vlastně nezajímají. Přitom to můžou být ty proměnné, které brání v posunu k lepšímu výkonu celého týmu (byť se to může týkat jednoho, dvou hráčů, ovlivní to celý systém). Syndrom vyhoření přichází, když se v životě zaměříme pouze na jednu oblast (nejčastěji na výkonovou složku) a zapomeneme, že potřebujeme mít bohaté zdroje, z kterých čerpáme energii. Mezi tzv. psychologické zdroje patří fungující rodinné vztahy, naplňující volnočasové aktivity, dobré přátelské vztahy, smysluplnost činností, funkční copingové strategie, dobré komunikační schopnosti (tzv. soft skills) apod. Mám však bohužel zkušenost, že tyto témata nebývají v některých firmách tolik populární, protože nepřinášejí okamžitý efekt anebo bývá tato oblast tabuizována (o soukromých problémech, natož pak o psychických obtížích, se nemluví, to si má každý řešit sám). Domnívám se však, že téma psychické odolnosti a prevence psychopatologických jevů patří do moderních firem 21. století.

PhDr. Kateřina Marklová
Odborná ředitelka NEO Centra, ředitelka kliniky, klinická psycholožka, psychoterapeutka

Foto: Kinga Howard - Unsplash.com

Kontaktujte nás