Mgr. and Bc. Radek Němec

Únor umí být vskutku zvláštní měsíc. Umí být krátký, syrový, v něčem leckdy nepřehledný, ale taky v některých ohledech přehledný. Například je tradičně vybrán jako prostor pro restart a pauzu od alkoholu, kdy slyšíme věty typu „Teď měsíc nepiju.“ Vypadá to čistě, férově, vypadá to měřitelně. Sdělitelné a srozumitelné tvrzení pro okolí. Tudíž to často přinese rychlou subjektivní, také objektivní úlevu. Přichází lepší spánek, víc energie, lehčí rána, jasnější hlava. Tělo si oddychne a člověk má pocit, že se k sobě konečně chová fér a tak, jak by si zasloužil.

Jenže měsíc únor bez alkoholu není jen o zdraví skrz abstinenci směřovanou k alkoholu. Pro mnoho lidí je to hlavně o disciplíně, o výkonu. Důkaz pevné vůle, razítko na to, že to urveme silou. Toto silové „ne“, které vydržíme i ve chvíli, kdy bychom nejradši utekli do pohodlí a bezpečí. Je v tom něco až uklidňujícího, právě v době rozvolněných hranic a vysokého tempa se na chvíli objeví jasné pravidlo. Rámec vytvořený ke kontrole, umocněný pochvalou od okolí a nejbližších. Disciplína tak umí být krásná, ale umí být i slepá. V terapeutických místnostech se občas objeví věta, která zní nevinně, ale bývá zrádná, tou větou je „Držel jsem suchý únor.. Takže problém nemám.“ Je v ní uklidnění a zároveň skrytá velká krátkozrakost. Jako by se člověk díval na svůj vztah k alkoholu jen optikou výkonu, optikou 28 nebo 29 dní, vydržel jsem. Hotovo. Razítko. V kontextu xxx tisíců dní v našich životech, to může být velmi nezralá úvaha.

Jenže otázka, která rozhoduje, tak není „Vydržím měsíc?“ ale „Co mi to ukáže o tom, jak žiju? Jak mi je na světě? Jaký jsem?“, protože alkohol není jen látka, je to často funkce, nástroj. Tichý regulátor života nebo vypínač hlavy po dni, kdy bylo moc tlaku. Tlumič úzkosti, když se člověk večer propadne do ticha. Odměna, když to „zase nějak zvládl“. Sociální klíč, aby byl ve společnosti uvolněný či sebevědomý. Rituál, který drží týden pohromadě. Měsíc bez alkoholu, tedy únor, pomocí silou vůle může být dobrý signál, který ukazuje, že v sobě máme kapacitu změny. To ale může být i něco jiného, něco co bude blízko nevědomé a slepé držení disciplíny bez uvědomění, co všechno alkohol v jeho životě zastupuje. Disciplína pak funguje jako překrytí reality. Ne proto, že by člověk lhal, ale proto, že je snadné zaměnit kontrolu nad pitím za kontrolu nad životem.

A tady se může únor bez alkoholu zlomit. Pokud si člověk během něj vytvoří nové způsoby, jak být se stresem, jak odpočívat, jak navazovat kontakt, jak zvládat vnitřní tlak, může to být začátek hlubší změny. Pokud se ale celý únor stane jen čekárnou na to, až bude člověk zase volný, může se stát přesný opak.

V léčbě závislostního chování jsme tak opatrní na příběhy, které stojí jen na vůli. Ne proto, že by vůle nebyla důležitá, ale také proto, že vůle umí být krátká a paradoxně slabá, když přijde únava, stres, konflikt, samota, přetlak práce, partnerské napětí nebo prázdno večera. A tak přesně tam alkohol často nebyl „problém“, ale byl řešení. A tak se může stát, že člověk v únoru drží pevnou disciplínu, a přitom žije úplně stejně jako předtím. Stejné tempo a tlak či vyčerpání. Stejné neřešené věci. To vše ve stejných kulisách, ale jen bez alkoholu. Únor se pak stane měsícem „zatnutých zubů“ a, když je konečně konec, nepřijde návrat k normálu. Přijde úleva, že teď už můžu a že si to třeba i zasloužím.

V tomhle místě se rodí nepříjemný paradox, a to ten, že někdo po suchém únoru začne pít víc než předtím. Ne proto, že by byl slabý, ale protože únor nebyl změna, byl jen restrikce. A restrikce bez pochopení často končí kompenzací. Stejně jako když prohibice naskočí na alkohol, lidé zpětně přijatou legální návykovou látku na milost nevezmou a jen hledají cesty, jak to obejít. Zvlášť když alkohol sloužil jako nástroj regulace.

Vidíme v tom možná i něco lidsky dojemného. Únor bez alkoholu dává jednoduchý rámec se společnou, společensky přijatelnou dohodou, že se teď snažíme. Všichni chápou, proč odmítáme alkoholu. Okolí to usnadní, někdy nás i pochválí, protože to je ten měsíc, kdy se nepije legitimně. Jenže skutečný život je většinou bez rámu. V březnu už se tak čeká na návrat do starých rolí, do pracovních večeří, oslav, úlevových pátků, jedné skleničky denně. A tak právě tehdy se ukáže, jestli byl únor začátek, nebo jen výkon. Když se po únoru někdo rozpije, často přijde zklamání, stud, vztek i strach, uvědomění, že ta stinná stránka v nás stále přebývá. I to ale může být cenné, únor odhalil pravdu, kterou šlo dlouho nevidět. Možná tedy nejde o to, jestli únor pomáhá jako kampaň, ale co s ním udělá konkrétní jedinec, jestli se k sobě přiblíží, nebo si jen dokáže silnou a pevnou vůli s disciplínou a pak dál žije bez změny.