První zastavení při volání po autenticitě a hledání vlastního já

U třicátníků můžeme smýšlet o „krizi středního věku“ jako o určitém projevu krize identity. Nejde ještě tolik o tělesné změny, často je totiž muž na vrcholu svých sil a schopností či možností, ale jako spíš o otázku „žiju opravdu svůj vlastní život, nebo jen naplňuji očekávání druhých?“

Tento věk bývá často spojený s dynamikou kariéry, zakládáním rodiny, naplňováním společenských rolí. Muži se mnohdy ocitají v režimu autopilota, a tak často plní, co se od nich očekává. Vybudovat zázemí, být spolehliví, nezklamat, držet emoce na uzdě. Jenže právě v tomto období se začínají objevovat první praskliny v systému. Přichází únava ze „scénáře“, z letu, kdy autopilot nemilosrdně letí tryskem, a tak muž může zpozorovat, že tento scénář letu nemusí být jejich vlastní. Třicátníci proto řeší otázky autenticity. Kdo vlastně jsem, když odložím role, které hraju? Co je skutečně moje a co jsem přijal jen proto, že to bylo „správné“ nebo „to tak mělo být, protože takhle se to přece vždycky dělá a dělalo“? V terapii je to často poprvé, kdy mají možnost zastavit se, zpochybnit danou trasu letu a formulovat vlastní kompas. V této fázi je „krize“ především šancí opustit život na autopilota a začít budovat takový, který je více v souladu se sebou.

Druhé zastavení pro přijetí limitů a generativity, když síly ubývají a přichází čas předávání

Ve vyšším věku se krize středního věku posouvá do jiné podoby. Tady už se mnohem více projevuje biologický faktor, a to pokles testosteronu, který znamená často pomalejší regeneraci, únavu, úbytek energie, které tak může vést ke zpochybnění své vlastní přitažlivosti či důležitosti a přínosu pro okolní svět. A mluvíme tak o prvním skutečném závanu stáří. To, co dříve bylo samozřejmostí, najednou vyžaduje více sil. Muži se setkávají s limity, které přináší tato realita. Do toho se proměňují i role, děti odcházejí z domova, kariérní vrcholy jsou dosaženy, a otázka už není „co vybuduji?“, ale spíš „co předám?“. Vnímáme zde jakousi generativitu, tedy schopnost předávat zkušenosti, podporovat mladší generace a hledat smysl v tom, co člověk vybudoval. Krize se tak neodehrává jen v rovině těla, ale i v rovině hodnot. Otázky „jaký má můj život smysl? Co zůstane po mně? Co má skutečnou cenu?“
Muži, kteří dokážou přijmout úbytek sil a proměnit ho v moudrost, mohou tuto etapu žít s hlubší pravdivostí. Už není nutné dokazovat výkonem, ale sdílet zkušenost, podporovat druhé a hledat vlastní formu svobody.

A co s tím dělat?

Prvním krokem je zpomalit a dovolit si opravdu zastavit. Položit si otázky, na které dosud nebyl čas. Co je opravdu moje? Co dělám jen ze zvyku? Co mě naplňuje a co mě vyčerpává?

Důležité je o těchto pocitech mluvit – s partnerkou, manželkou, přáteli nebo s terapeutem. Pokud má člověk pocit, že se v určité fázi života zasekl nebo neví, kudy dál, může být vhodné vyhledat psychoterapeutickou podporu, která pomůže zorientovat se a znovu najít vlastní směr. Sdílení často odlehčí tíhu, kterou muži nesou sami.

Podstatné je přestat vnímat zastavení jako hrozbu a začít ho chápat jako příležitost k nové životní kapitole. Každý muž má možnost přenastavit směr a začít žít více podle svého. A právě tato odvaha často vede k pocitu svobody, který autopilot nikdy nedovolil.

Získejte pomoc nyní